A s kým teda sedíš? Flexibilní zasedací pořádek a jak funguje.

A S KÝM TEDA SEDÍŠ?

Díky Učitelské platformě se každých čtrnáct dní můžu účastnit supervizní skupiny s kolegyněmi z různých koutů ČR a je to bezva. Vzhledem k tomu, že obvykle před osmou zapluju do třídy, vylézám nejdřív v 16.00 a často se moje jediná konverzace s kolegy během dne omezuje na "Hi, how are you", "Coucou" a "Three weeks to break!", je tahle online laskavá sborovna opravdu fajn. Na včerejším setkání jsem zmínila něco, co se zdálo kolegyně docela zaujmout, takže mám dokonce po delší době zase chuť a sílu sdílet něco i tady.

FLEXIBILNÍ ZASEDACÍ POŘÁDEK

Což je vlastně trošku protimluv, když v tom žádný pořádek není. Zkouším letos jako novinku vést třídu úplně bez zasedacího pořádku. Děti si prostě sedají, kam je napadne! No, ne tak docela. Někdy si taky sedají podle mých instrukcí: sedněte si s někým, s kým jste ještě tenhle týden neseděli. Sedněte si s někým, s kým nepracujete odpoledne v centrech aktivit. Zkuste si sednout tam, kde víte, že se budete moct dobře a naplno věnovat práci, že vás nebude nic a nikdo rozptylovat. Někdy použiju kartičky se jmény, které nachystám před začátkem výuky - třeba tak, abych měla děti, které se obvykle "zašívají" v zadních částech třídy pro jednou blíž u sebe. Nebo abych nenechala děti, které k tomu mají tendenci, viset jen na jednom kamarádovi. A abych se pokusila propojit více děti tam, kde si myslím, že by to mohlo mít šanci, ale chce to trošku popostrčit. Jo, bohapustá manipulace. Ale znáte to, účel světí prostředky. Někdy děti rozdělím do skupinek podle toho, jak potřebuju, aby pracovaly na prvním úkolu toho dne, někdy hned ráno náhodně vylosujeme. No a někdy si prostě sednou, jak je napadne. 

Co na tom funguje:

- je to taková pitomost, ale mám pocit, že to fakt pomáhá budovat vztahy napříč celou třídou, jasně že si děti našly bližší kamarády podle sebe, ale nejsou uzavřené v takových těch klasických bublinách.

- pomáhá to všeobecnému nastavení, že spolu musíme umět pracovat všichni. Žáci si během dne obvykle několikrát sami volí, jestli budou pracovat na něčem sami nebo s někým. Protože mají často tu možnost volby, přijímají v pohodě, že někdy to holt určím já a pro tento den budou muset víc spolupracovat se spolužákem XY, kterého by si třeba sami nevybrali.

- vyhnu se přesazování "za trest". Když máte třídu s pevným zasedacím pořádkem a ukáže se, že na některém místě to prostě moc nefunguje, bere to energii vám a žákům možnost naplno se učit, můžete přesazením zasáhnout a fungování třídy zefektivnit, ale už je to akce trošku mocenského charakteru, i když to dětem přesně popíšete a vysvětlíte, má to, alespoň pro mě, už tu pachuť toho, že něco nezvládli buď žáci, nebo jste to nezvládli vy.

- flexibilní sezení, zdá se mi, taky napomáhá tomu, aby se děti učily řídit a sledovat a vyhodnocovat svoje vlastní učení. Neplní všechny úkoly toho dne na jednom místě, mají k dispozici podložky, polštářky, koberec... vědí, že některé úkoly mohou dělat kdekoliv ve třídě. Volba místa je učí myslet i na to, že musejí přemýšlet o tom, co jim pro práci vyhovuje. XY je sice můj nejlepší kamarád, ale jsem opravdu schopen vedle něj se soustředit na práci? XY chce ode mě často s něčím pomoct a poradit. Dělal jsem to včera, jsem ochoten i dnes, nebo to radši nechám na někom jiném? Je rozumné, abych tuhle práci dělal ve skupince čtyř dětí, nebo bude lepší, když si najdu místečko pro samostatnou práci? No a pevná pracovní místa ve třídě, kam si sedají ráno, máme od místa pro jedno dítě až po hnízdo osmi dětí, takže i tak se ráno někdy musejí rozhodnout. Kolik dětí kolem chci? Kde se mi bude pracovat nejlíp?

- pořádek v lavicích. To je takový milý vedlejší efekt. Protože si žáci sedají skoro každý den jinam, nemůžou své věci skladovat v lavicích (my je máme v polici, ale ještě lepší - jak zmiňovaly některé kolegyně - by byly určitě šuplíčky, pro každé dítko jeden). Tím pádem je v lavicích prázdno a nevznikají tam nechutné silážní jámy, kterým je potřeba vždycky jednou za čas věnovat několik minut, aby se trošku probraly.

A jaké to má nevýhody?

- ranní nachystání se na práci by určitě bylo o něco rychlejší, kdyby každý měl jedno místo, kam by zamířil pokaždé. Pro některé děti je to docela výzva, zařídit se podle různých mých kritérií.

- některé děti by pevnému pořádku dávaly určitě přednost, může je to trošku znervózňovat. Nemám teď ale ve třídě nikoho, koho by to vyloženě uvádělo do stavu paniky. Takovému dítěti bych asi vyšla vstříc a místo mu určila a možnost změny spíš nabízela.

No a někdy jsou, chudáci, prostě fakt v rozpacích. Co mají říct, když se jich suplující učitel nebo babička zeptá: "A s kým teda sedíš??"