Dílna psaní s prvňáky - první pololetí

V tomhle článku se pokusím stručně shrnout to, co jsme s prvňáky v dílně psaní během prvního pololetí vyzkoušeli, jak jsme na to šli. Co se nám podařilo i to, co tak úplně nevyšlo. A jako vždy doufám a věřím, že Vám to bude inspirací. A moje dosavadní zkušenost říká, že snad někomu inspiraci i přináším - a inspirovaní učitelé pak dokážou se svými dětmi vše dovést do daleko větší dokonalosti, než se to podařilo mně :-) 

S DP jsme začali někdy v říjnu a nebylo to proto, že bych čekala na moment, kdy už toho budou dost umět, šlo čistě o to počkat na to, až si chod ve třídě celkově nějak sedne, zajede se do trošku rutinních kolejí, než si i já zvyknu na prvňáky a jejich rozvrh, který je u nás jiný, než měli moji loňští páťáci (hodiny jsou jinak dlouhé, přestávky jsou v jiné časy, jindy se chodí na oběd atp.). No a pak (já bych to snad i chtěla někdy zkusit jinak, ale neumím to!) jsme do toho skočili rovnýma nohama. Nedělali jsme žádná zvláštní přípravná cvičeníčka, nešli jsme na to pomalounku polehounku, ale rovnou jsme začali mluvit o dílně psaní, zařadila jsem ji klasicky třikrát týdně a prostě jsme začali psát, psát a psát. I když vlastně - zpočátku hodně kreslit.

Začínali jsme tímto formátem, kde žáci kreslili obrázky, k nim přidávali jednoduché popisky. Zpočátku třeba jen písmena. Nakreslili svou rodinu a použili k popisu první písmena. Stejně tak kreslili a popisovali místa (třeba svůj pokojík). Někdy v té době už se ale v genetice učili napsat slovese MÁ a UMÍ. Začali tedy psát věty s těmito slovesy. O reálných lidech i o postavách, které jsme společně v minilekcích vymýšleli. Samozřejmě každý pracoval podle své úrovně - ti prvňáci, kteří přišli do školy s tím, že už uměli psát, toho v dílně psaní od začátku využívali.

Na hřišti je Míša a Lucka a Martínek. Je tam klouzačka, prolézačky a kolotoč. Lucka se točí na kolotoči. Lucka jezdí na klouzačce. Lucka trhá kytky. Lucka je na prolézačkách.    

Máma má pití. Máma umí vařit. Táta má triko. Táta umí spravovat věci.

Vzápětí jsme se pustili do PŘÍBĚHŮ. Povídali jsme si o tom, co je příběh, co příběh není (hodně nám tady pomáhala a stále pomáhá třídní knihovna a časté společné čtení, protože pak máme společnou zásobárnu příběhů a tedy příkladů, od kterých se můžeme odrazit i v DP), někdy jsme se zaměřovali na to, kde se příběh může odehrávat, jindy na postavy, které v něm mohou vystupovat. To probíhalo pochopitelně v minilekcích.

Pro příběhy používáme listy se třemi okénky pro obrázky: co se stalo nejdřív, co potom, co nakonec (začátek - prostředek - konec). Vedle mají děti dost místa pro psaní. Většina z nich píše k jednomu okénku s obrázkem jednu větu, někteří psavci ale napíší i víc. Psaní se postupně vyvíjelo, nejprve děti napsaly ke každému okénku třeba jedno slovo nebo označovaly písmeny v obrázcích to, co namalovaly, postupně se nám ale k jednotlivým textům vyvrbila jednoduchá kritéria. A jedním z nich pro pří běh je napiš ke každému obrázku alespoň jednu větu.

Po příbězích jsme se vrhli na NÁVODY. Tady jsme nejprve hodně pracovali a zapisovali všichni společně - přinesla jsem si do třídy zubní kartáček a pastu, k obveselení všech si vyčistila zuby, společně jsme pak zakreslovali návod na čištění zubů ve čtyřech krocích. Na další návodovou minilkeci jsem si zase nachystala ingredinece na jednoduchý sendvič a tentokrát už jsme postupovali opačně - děti návody nakreslily a já jsem pak podle některých sendvič nachystala. 

 Pak pracovaly děti v malých skupinkách, až úplně nakonec si každý vybral své téma a psal samostatně svůj vlastní návod. 

Pokud mají žáci nějakou povinnou práci hotovou, tak, stejně jako jsem to dělala u starších dětí, si vybírají sami, na čem budou v mezičase pracovat. 

V čem je DP u prvňáků jiná?

V první řadě jsem vlastně zažila trošku učitelský šok já. V mých minulých třídách se většinou DP setkala se skoro okamžitým a skoro stoprocentním nadšením, pro žáky to bylo něco nového, zajímavého, zábavného, smysluplného. Jenže pro prvňáky je to úplně stejné jako všechno ostatní - prostě to do školy patří. A navíc, DP patří k těm náročnějším úkolům, které před ně můžeme postavit. Takže já jsem musela sama sežvýkat, že některé děti se na DP netvářily vůbec nadšeně. Ale s tím, jak děti dostaly víc a víc možností do zásoby, jak jejich psaní může vypadat, zdá se mi, že ten největší odpor opadl, protože už se v tom prostě všichni naučili nějak chodit.

Další, zásadní rozdíl, je ten, že jsem zatím s prvňáky nezavedla všechny klasické kroky DP. A ty, které jsem zavedla, jsem jim ještě nepojmenovala (ale na to se brzy chystám). Žáci tedy přemýšlejí sami, o čem budou psát (to neplatilo jen na úplném začátku), pak píší jednu verzi, hotové texty pak prezentují. Co zatím chybí je konzultace, ty zatím děláme tak nějak zlehýnka při sdílení - když si žáci ve dvojicích třeba čtou hotové texty, mají za úkol sledovat, jestli text spolužáka splňuje všechna zadaná kritéria (protože ta pro jednotlivé typy textu ve velmi jednoduché podobě máme). Stejně tak pracujeme jako celá třída - pojmenováváme, co se na tom kterém textu podařilo, a dáváme dohromady rady, které by autorovi příště mohly pomoci.

Zavádět dílnu psaní u prvňáků se mi zdá rozhodně těžší než ve vyšších ročnících, protože je toho strašně moc, co děti ještě neumějí, dílna psaní tak na ně klade obrovské nároky. Zdá se mi taky velmi těžké odhadnout, kam až se je mám snažit dovést, kde už dosáhli svého maxima. Rozhodně jsem ale ráda, že jsme se do toho pustili. Myslím, že i díky vlastní tvorbě už teď dokážou na docela vysoké úrovni přemýšlet třeba o různých typech textů nebo o tom, že za každým textem se skrývá nějaký autor, který měl pro napsání nějaký důvod, chtěl nám něco sdělit. Je to taky přirozenější cesta, jak se psaní (i čtení) každého z nich může vyvíjet trošku vlastním tempem. A co je úplně skvělé je to, že v některých aspektech DP se velmi dobře daří třeba i dětem, které mají trošku potíže v klasických oblastech výuky, jsou to třeba děti s obtížemi ve čtení. V DP mnohdy vyniknou jejich nápady nebo schopnost okomentovat texty ostatních. I jejich spolužáci tohle samozřejmě vnímají a zdá se mi, že to hodně napomáhá tomu vědomí, že každému z nás jde něco velmi dobře a něco tolik ne. Ani jedno nám nemusí dávat žádnou nevratnou nálepku a určovat postavení ve třídě nebo to, jestli jsem "dobrý" nebo "špatný" žák.