Domácí úkoly (podruhé)

O domácích úkolech už jsem kdysi psala, pokud byste si chtěli dát tu práci, příspěvek najdete v sekci starší články , ale stručně můžu shrnout, co jsem tenkrát psala: domácí úkoly nedávám, protože si myslím, že děti se mají učit ve škole a pak mají mít dostatek času na něco jiného (v případě našich prvostupňových zejména na volnou hru a pobyt venku). V zásadě je můj postoj k úkolům pořád takový, protože se ale o domácích úkolech stále hodně píše a mluví (například v souvislosti s "tátou parťákem", který pro svoje dítě vybojoval možnost domácí úkoly nedělat), mám potřebu k tomu dodat ještě pár poznámek.

S domácími úkoly je to jako se vším v procesu učení, ačkoliv se to zhusta děje, není vlastně možné říct paušálně "domácí úkoly jsou dobré", "domácí úkoly jsou špatné". Učitel (ideálně spolu s žákem) by měl mít nějaký jasný cíl, ke kterému v určité chvíli směřuje, tomu se podřizuje plánování výuky, výběr ideálních aktivit, postupů, které žáka dovedou k tomuto cíli. A může nastat situace, kdy se ukáže, že efektivní součástí takové cesty k cíli je domácí úkol. Jeden příklad z mojí praxe: když jsme se zabývali vyjmenovanými slovy, nekladla jsem příliš velký důraz na jejich klasické procvičování, vyplňování cvičení nebo diktáty. Pokračovali jsme s dětmi stále hlavně ve svém vlastním pisatelství v dílnách psaní. Pak se ale v jednu chvíli ukázalo, že děti mají vyjmenovaná slova zažitá méně, než by bylo potřeba (můžu na tomto místě vyslovit domněnku, že kdyby pokračovaly i v dalších letech ve stejném stylu výuky, kdy hodně čtou a píšou, zvládly by to nakonec stejně dobře, ovšem k až takovému experimentu jsem si je nechtěla brát jako pokusné králíky, přeci jen jsme běžná státní škola...). Dětem jsem tuhle informaci sdělila a společně jsme vymýšlely, co s tím. Padaly různé návrhy: mít méně dílen psaní, méně dílen čtení, na začátku každé hodiny chvilku procvičovat a... mít procvičovací domácí úkoly. Pak děti hlasovaly a od té chvíle měly po nějakou dobu pravidelné domácí úkoly. Povinné. (Neptejte se mě ale, co se stalo, když někdo úkol neměl :-) Pro mě to byla dobrá zpráva o tom, že děti snad docela baví to, čemu se ve škole věnujeme, když se toho nechtějí vzdát, zároveň se zdálo, že i za ty domácí úkoly děti převzaly větší zodpovědnost, protože se samy rozhodly, že je to cesta, kterou berou.

J. nastoupila do první třídy a domácí úkoly mít bude (úkoly v první třídě jsou kategorie sama o sobě, paní učitelka má ve třídě dvacet třicet dětí, každé na úplně jiné vstupní úrovni a potřebuje je dostat alespoň trošku "k sobě" hlavně ve čtení a psaní, aby s nimi vůbec mohla dál pracovat. A tyhle činnosti vyžadují dostatečný cvik, někdy i pomoc a kontrolu dospělého, proto je mají děti trénovat i doma s rodiči). Protože paní učitelku znám, vím, proč úkoly dává - považuje je za dobrou komunikační cestu mezi učitelem a rodičem, aby rodič věděl, čím se dítě ve škole zabývá a jak mu to jde. Myslím, že je to podle ní osvědčená cesta, jak alespoň trošku zapojit i ty rodiče, kteří by se jinak o to, jak se dítěti ve škole daří, nezajímali vůbec. Je to cesta, kterou já jako učitelka volím? Není. Ale respektuji naprosto, že to je něco, co mé kolegyni připadá efektivní a důležité. A kdybych s tím měla problém zásadního rázu, vybrala bych pro svoje dítě prostě jinou vzdělávací cestu.

Když čtu zas a znovu články o tom, jak se nějaký rodič postavil za svoje dítě, když řekl, že ono prostě domácí úkoly dělat nemusí, vstávají mi trošku vlasy hrůzou na hlavě. Doufám totiž, že to neproběhlo tak nekompromisně a nepřátelsky, jak to vyznívá. Spolupráce s rodiči je pro úspěšné učení se dítěte zásadní a někdy ji opravdu potřebujeme (a mohlo by se stát, že i v otázce domácích úkolů). Když jsme s žáky začali pracovat na psaní informačních textů, potřebovala jsem, aby si přinesli vhodné zdroje pro psaní o tématu, které je zajímá. Nemáme totiž ve škole příliš bohatou knihovnu a ani obecní knihovna není úplně dostačující. A ano, našli se rodiče (naštěstí jich nebylo mnoho), kterým tento požadavek vadil, byl pro ně příliš zatěžující. Pokud by na mě někdo z nich vyrukoval s tím, že tohle ale není jeho povinnost, že nemusí shánět s dítětem knihy, články atp., měl by v zásadě pravdu. Jaký byl ale výsledek, pokud někdo z rodičů tento "úkol" nesplnil? Žák neměl pořádně s čím pracovat, respektive musel vzít zavděk něčím, co jsem mu jako náhradu připravila já, celá práce ho tedy bavila mnohem méně, než spolužáky a řekla bych, že se toho i méně naučil.

Články, diskuze, mediální vystoupení týkající se školství bývají často docela emotivní, také hodně vyhraněné a černobílé. Ať jde o známky, výuku matematiky, domácí úkoly... Já říkám: "Pozor na to." Pokud bychom opravdu poctivě chtěli hodnotit, zda jsou domácí úkoly špatné, museli bychom se konkrétního učitele ptát, jaký má výukový cíl (zhodnotit taky tento cíl samotný), jak vypadá cesta k tomuto cíli celkově a pak teprve jestli domácí úkol má v této cestě svoje opodstatněné místo.