Hlavní je, aby je to bavilo!

Dneska se pouštím do tématu, které mi leží v hlavě už dlouho, vlastně od prvního roku, kdy jsem začala učit. Letos je to asi ale ještě intenzivnější, možná proto, že učím prvňáky. Leží mi v hlavě přesvědčení, které, zdá se mi, dnes sdílí nejen většina rodičů ale i učitelů, totiž že učení má děti zejména bavit. A to zejména ty prvostupňové. A pokud je nebaví, je něco špatně na straně učitele. Na začátku letošního školního roku jsem dokonce zahlédla jakési učitelské motto "Nuda - hřích učitele". No a protože mám letos právě ty prvňáky, ošívám se ještě víc než obvykle. Asi proto, že u prvňáků očekáváme tu zábavu ve škole stoprocentní a zároveň od nich bez obalu dostaneme na talíři vše, co si myslí. Tímhle psaním možná odhalím, že jsem vlastně dost málo schopná učitelka a něco dělám zásadně špatně. Pokud tohle čtete a máte pro mě nějakou radu - sem s ní! Protože: moji žáci se ve škole nudí. Nemá smysl chodit kolem horké kaše, je to prostě tak.

Mám to asi jako každý z nás, snažím se jejich nudě předcházet. Snažím se učit podle moderních trendů i poznatků. Snažím se s nimi dělat to, co má smysl. Snažím se dělat to, co baví i mě. Rozhodně nemají čas zahálet a nečekají, až dalších X spolužáků přečte v učebnici jednu svou větu. Ale přesto, nuda v mých třídách prostě je. Nebo to alespoň děti někdy říkají. U některých žáků (zdá se mi) po většinu času, u některých občas. A jsou samozřejmě i tací, které baví vše. Tak trochu mám ale pocit, že u těch, které to prostě ve škole neba, se mi moc nedaří to měnit.

Vzpomínám, jak mi kdysi jedna maminka mojí třeťačky říkala: "To je naprosto úžasný, co s nima děláte. Jak chodíte po vesnici, hledáte příběhy, píšete. Nebo jak jste měřili po vesnici vzdálenost planet od Slunce! Taky ty dílny čtení! Mě mrzí, že nemůžu chodit k Vám do školy, to by se mi tak líbilo!" Já jsem se zdvořile usmívala a poděkovala, ale hlavou mi běželo, že nemám vůbec pocit nějakého všeobecného nadšení mezi svými žáky. Jo, některé bavily dílny čtení. Skoro všechny bavily dílny psaní. Ale jinak... vždycky se našel někdo, kdo byl tak trochu zpruzelej. Jakoby už jen fakt toho, že se něco děje ve škole, přidával k jakékoliv činnosti znaménko nuda. 

Letos je pro mě srážka s realitou asi nejdrsnější. Doteď jsem vždycky přebírala třídu po někom, takže jsem měla naprostou výhodu "wow efektu", tedy třeba právě dílny s dětmi předchozí učitel nedělal nebo neučil venku... bylo to nové, bylo to oživení. Jenže všechno, co dělám, je pro moje prvňáky normálka, takhle to prostě ve škole chodí a vypadá. A jo, některé něco baví, ale dost z nich toho dost nebaví. Nebo (opakuju se) to alespoň rádi říkají. A já si říkám, že zkrátka buď něco dělám extrémně špatně, nebo něco děláme hodně špatně jako společnost a jako učitelé obecně. 

"Klasická" frontální výuka u mě samozřejmě nepřevažuje. Děláme dílny psaní, čteme společně, hrajeme hry, děláme centra aktivit... tedy spoustu a spoustu věcí, o kterých se nám jako žákům ani nezdálo. A přesto nějak necítím ten zásah a říkám si, jestli jsme si na sebe tak trochu neupletli bič, nechytili se do pasti toho, že to má být především zábava. Jestli svoje děti a žáky neučíme až trochu nezdravě, že svět je tu od toho, aby je bavil. Protože všechno nemůže být jako cirkusové vystoupení a já mám někdy pocit, že to už děti čekají. Tak například centra aktivit: pokusy a objevy jsou skoro vždy hit. Takže pak, když mají být ve čtení nebo psaní, je to nuuudaaa. Dělat běhací diktáty je zábava - když pak mám ale chvilku pracovat jen s učebnicí, už je to pro ně opruz. 

Jenomže jsou věci, které se udělat musejí, které se musejí prostě "jen" trénovat. Věci, které sice můžeme zkusit zabalit do zábavnějšího obalu, bude to ale na úkor efektivity zvládnutí. A i ty zábavné obaly se prostě časem začnou tak trochu opakovat.

A tak se vážně ptám, jak to máte vy? Baví vaše žáky všechno? Jestli jo, jak to děláte? Nebo jste smířeni s tím, že nikdy nebude všechny bavit všechno? Co dneska děti baví? Může je to bavit ve škole - té "klasické"? A je vážně nuda hříchem učitele?