Já fakt nevim, co tam dělaj. My to máme stokrát rychleji!

Zdravím Vás z výletu, který si v tomhle (snad až moc) krásném podzimu moc užíváme. Jo, troufli jsme si s prvňačkou hned takhle "za školu". Osobně cestování považuji za jednu z nejlepších forem učení, ono to jde tak nějak samo, nenásilně, přirozeně, všechno se prolíná... navíc často hned vidíte praktické dopady toho, co se učíte. Holky si tak procvičily těch pár frází z angličtiny, které znají - třeba když konverzovaly v autobuse s moc milou paní z Ugandy (taky dobrý bonus cest do zahraničí - Vaše děti zjistí, že neexistují jen bílí lidé!), naučily se pozdravit francouzsky a vzhledem k tomu, že je tu na každém rohu kašna, které jsou pro naše děti asi největší peckou tohohle výletu, taky už vědí, jak se řekne voda. Došlo i na násobilku (kolik nás stál vstup v korunách, když táta zaplatil čtyři eura?) a samozřejmě spoustu "dějepisu" a "zeměpisu". I když si nakonec možná budou pamatovat jen to, že kolo sýru Gruyére váží 35 kilo a svatý Florian se pozná tak, že něco hasí, považuju prostě cestování s dětmi (a cestování vůbec) za jednu z nejlepších investic (to se mi to mluví, matce na rodičovské, že?).

Nicméně dítko chodí do školy a na některé věci prostě "jen" cestovat nestačí, takže jsme tentokrát přibalili i aktovku a psali jsme čtyřky, pětky, smyčky, vlnky... A já jsem si vzpomněla na něco, co občas slýchám od rodičů školáků a co mě - přiznávám - občas trošku rozčílí. "Já nechápu, co tam s nima v tý škole dělaj! Tam udělaj za den stěží jednu stránku, když je nemocnej, uděláme jich doma třeba pět!" Ano, ani nám nezabrala v tyto dny škola víc než deset minut ráno a deset minut večer. Věc se má ale tak, že ty vyplněné stránky v pracovních sešitech nebo učebnicích nejsou, prosím Vás, to jediné, co se ve škole děje a dělá. Pokud se třeba podíváte do rozvrhu své ratolesti, zjistíte, že měla češtinu, podíváte se, kolik toho ve škole udělali = vyplnili, s největší pravděpodobností vidíte jen velmi malou část celé práce. Podívám-li se třeba právě na prvňáčky a jejich jednu stránku v písance, tuším, že v celé hodině se mohly dít ještě další věci: několik cviků na uvolnění ruky, nácvik pohybu na různě velkých plochách (na tabuli, velkém balicím papíru...), učení se básničky k nějakému písmenku, modelování tvaru z modelíny, nějaké hry na sluchovou analýzu a syntézu. Protože jsou to přeci jen prvňáčci, paní učitelka po nich určitě nechtěla, aby celou hodinu seděli jak přibití, takže hráli asi i nějaké hry v prostoru (třeba hledali předměty, které začínají nějakou hláskou), možná jim taky chvilku četla.... 

A pak se pustí do práce v té písance, jenže tam nemá toho svého jednoho neposedu, který kouká po všem kolem, jen né na ten papír ("Mami, já chci u toho dělat ještě něco dalšího!" "Jó, hned to dodělám, jen se kouknu na Lotku, jak to domaluje..."), ale má jich tam plnou třídu. Já vím, já vím, je to obehraná písnička a rozhodně bychom počtem dětí neměli omlouvat nekvalitní učitelskou práci, ale jsou situace, kdy to prostě práci logicky zpomaluje, když se Vás každý druhý žák potřebuje zeptat, jestli to dělá správně, kde že to vlastně má dělat... A vy se taky chcete podívat úplně na všechny, jak pracují, jak se jim daří, abyste včas mohli poradit a pomoci tam, kde je to potřeba. 

Takže ano, pokud se Vám podle vypracovaných úloh v sešitě zdá, že toho paní učitelka stíhá nějak míň, než Vy, máte pravdu. To ale jen podle těch vyplněných cvičení :-)