Jsem optimista. Nebo..?

Včera jsem vedla další dílnu zaměřenou na výuku čj na 1. stupni systémem dílen psaní, nejsem zatím žádná ostřílená lektorka, ale pár seminářů už mám za sebou. Kolegyně, které zatím na semináře přišly, byly různé. Některé velmi pokročilé, tedy ty, které třeba znají a aktivně používají metody RWCT, program Začít spolu, vědí dobře, co jsou dílny čtení a pravidelně je dětem dopřávají, jiné se ale s tímhle vším teprve seznamují. Přesto jsem se zatím setkala s tím, že to, čím chci paní učitelky inspirovat, přijaly (skoro) všechny velmi pozitivně. Jasně, některé zneklidňuje trošku víc, že by se měly ve výuce gramatice věnovat tak málo, mají pochopitelné obavy, jak se to dá zvládat se třiceti dětmi ve třídě, přemýšlejí o tom, jestli dokážou s dětmi dobře psát, když se samy dobře psát nikdy neučily... Kdybychom neměly pochyby a neustále neprověřovaly, jestli to, co ve výuce děláme, funguje, nebylo by to dobré znamení. Vypadá to ale, že veliké změně výuky nestojí vlastně nic moc v cestě. Jenže. Pak vždycky přijde to jenže. Ano, můžeme takhle učit děti, jenže v pětce už ne, čekají je pak přijímačky a nevěděly by, co je to věta odporovací. Ano, dává to smysl, jenže pak přeci zažijou strašlivý šok, když přijdou na druhý stupeň. Ano, mně se taky nechce bazírovat na tom, jak krasopisně děti píší, ale vím, že na gymplu pak dostávají z diktátu pětky, když to mají naškrábané. Ano, malé děti by měly hlavně číst a psát, když někdy budou potřebovat jazyk analyzovat, půjde jim to pak snáz a lépe, jenže... Jako paní učitelky na prvním stupni máme v zásadě dvě možnosti (mluvím samozřejmě o běžných veřejných základních školách, které se nedrží nějakého vyhraněného programu). Můžeme si říct, že budeme učit opravdu podle svého přesvědčení, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, že budeme s dětmi dělat to, co má opravdu smysl a o čem víme, že to zároveň může naplňovat požadavky RVP, a vezmeme si na triko, že někdy v budoucnu v systému naši žáci narazí - na pitomé testy, podivné požadavky inspektorů, zabedněného kolegu z druhého stupně (pozor, to nemyslím nikterak jako generalizaci!)... nebo v nás zvítězí ta starost o komfort dětí za cenu toho, že alespoň část výuky obětujeme něčemu, co je podle nás ztráta času. Tahle volba je na každém z nás. 

Nadšení kolegyň z prvního stupně, jejich odbornost, ochota zkoušet nové věci, je pro mě hodně povzbudivá. Na takových setkáních si vždy říkám, že to přeci s naším školstvím není nijak zlé. Když ale nastanou všechna ta "jenže", propadám celkem beznaději. A ptám se, co máme dělat, abychom přesvědčily kolegy z druhých stupňů a gymnázií, že to jde jinak? Jak přesvědčit úředníky? Jak pomoct změně ne jen u nás, ve svých třídách se "svými" dětmi, kde si můžeme učit dobře dle libosti, ale i někde jinde, dál, výš? Jestli máte někdo nápad, který by mohl fungovat, dejte mi vědět.