Program TCRWP, který vede Lucy Calkins na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, je programem zaměřeným na rozvoj psaní i čtenářství u dětí od mateřských škol až po střední školy. Programu se věnuje řada odborníků už skoro třicet let, není proto divu, že člověk (já) má pocit (při pohledu na všechny vypracované materiály, metodiky, texty, postupy...), že jeho vlastní pokusy o nějaké systematické a účelné zařazování pisatelství do výuky je opravdu nedomrlé a velmi neumělé, nicméně tím se člověk (já) nenechá odradit, protože je snad pořád lepší dělat to trošku špatně, než nedělat to vůbec. Snad.

Program určuje několik základních literárních žánrů, na kterých se s dětmi pracuje stále dokola, vždy na vyšší úrovni. Jsou to třeba osobní vyprávění, psaní informačního textu, argumentační text. Ke každému z těchto okruhů jsou techniky, díky kterým se děti mají rozepsat, vydolovat ze svých hlav různé nápady, ty si jen "načrtnou", pak pracují na hrubé verzi, která je podrobena konzultaci se spolužáky i učitelem, pak přichází na řadu hotová verze.

Přestože jsou v celém programu věci, které mi tak úplně nesedí a nedávají smysl (zejména stále jednotná práce všech dětí, všichni pracují řízeně ve stejnou chvíli na stejné fázi tvůrčího procesu a není zde prostor pro vlastní nápady dětí, které se nemůžou najednou rozhodnout, že budou psát třeba detektivku), je v něm i mnoho toho, co mě inspiruje a dává mojí práci s dětmi větší řád, důslednost a hlavně efektivněji a rychleji posouvá děti v jejich výkonech dál.

Takže co jsme letos změnili, co zkoušíme, jak to funguje?

1) Jasnější a přehlednější kritéria dobrého textu, rozděleno podle jednotlivých žánrů.

Níže na této stránce už je tabulka k osobnímu vyprávění, kterou ale využíváme i pro případ, že píšeme příběh. Kritéria pomáhají mně, aby moje zpětná vazba a rady byly opravdu konkrétní, pomáhá i dětem, aby si uvědomily, co jejich text může ještě vylepšit.

2) Důslednější oddělení hrubé a hotové verze.

Používáme papíry dvou různých barev, trvám důsledně na tom, že první verze je psaná ob řádek (právě proto, že máme jasnější kritéria, která používáme, dostávají se děti častěji do situace, kdy opravdu do textu něco přidávají, doplňují, jednotlivé části textu přesouvají atd.) Děti mají dnes ta proklatá gumovací pera :-) , která ale při dílně psaní nesmějí používat, respektive nesmějí gumovat, aby bylo vidět, co opravily, upravily... zkrátka aby bylo jasné, jakým procesem se dopracovaly k hotové verzi textu.

3) Práce na jednotlivých žánrech.

Snažím se vyvážit volnost a podporu vlastní iniciativy dětí s trošku více řízenými hodinami, ve kterých děti získají dovednosti, které mohou pak stále využívat. Letos už máme za sebou práci na onom (osobním) vyprávění a na informačních textech. Všechny děti měly například za úkol vyzkoušet si alespoň jeden text tohoto typu, pak mohly dále pracovat na něčem úplně jiném. V rámci žánrů se také snažím používat tzv. mentorské texty, ve kterých s dětmi hledáme znaky dobře odvedené práce, a které mají dětem přiblížit, co vůbec ten který žánr znamená.

4) Promyšlená minikonference

Zpočátku jsem měla pocit, že musím všechny nedostatky i dostatky v dětském psaní podchytit hned, v tu chvíli, kdy děti píší a já jim koukám přes rameno. Většinou je ale opravdu lepší přečíst si dětskou práci vždy mezi hodinami, pečlivě promyslet, co na práci stojí za ocenění a naopak jaký tip dáme pisateli pro jeho další práci. Na začátku každé hodiny pak máme minikonferenci se třemi čtyřmi žáky, kteří dostanou konkrétní zpětnou vazbu. Myslím, že je to další krok, který děti opravdu přiměje vzít v úvahu možnosti, jak svůj text vylepšit. Méně také dětem ZV k textům píšu - podle expertů z TCRWP nemá psaná forma ZV na práce dětí téměř žádný dopad...

5) Spisovatelští partneři

Celý loňský rok jsem přemýšlela o tom, jak učinit konzultace mezi spolužáky opravdu užitečnými. Opět pomáhají sady kritérií, které máme. Děti jsou ale také rozděleny do neměnných (alespoň po nějakou dobu) dvojic, ve kterých zodpovídají za to, že své práce maximálně vylepší.