Máma úča/ úča máma

Dnešní psaní si dovolím začít parafrází textu, který na posledním setkání Češtiny jinak napsala jedna z účastnic. "Dětí mám moc. Dvě vlastní, dvě nevlastní a dvacet devět půjčených." Jo, je to tak. Když jsme mámy a učitelky, máme zkrátka k těm svým dětem ještě plnou třídu nám svěřených dětí, které se docela rychle stanou více méně taky našimi. Tohle téma mi leží už dlouho v hlavě i na srdci, ale upřímně řečeno jsem si myslela, že jsem trošku divná, když něco takového řeším. Nedávno jsem ale zjistila, že to tak nejspíš není, že je na světě víc učitelek, které nějakým způsobem řeší svou učitelsko-mateřskou dvojroli. Já vím, že skloubení role mateřské, péče o domácnost a profesního života řeší hodně z nás, obzvlášť ve chvíli, kdy jsou děti ještě pořád moc malé na to, aby se samy kamkoliv dopravily, uvařily si oběd a podobně. Taky vím, že je hodně zaměstnání, která jsou časově náročnější než učitelská profese. Ale skloubení učitelství a mateřství má svoje specifika, o kterých vám předem nikdo neřekne (i když by se to možná hodilo...). Pokud učíte na prvním stupni, je velmi málo pravděpodobné, že se vám podaří získat jen částečný úvazek. Úplně vyloučené to samozřejmě není, ale vážně se to moc nestává. Dává to samozřejmě smysl, protože jako učitelka prvního stupně učíte (skoro) všechny předměty a v hodně školách se také snaží, aby děti byly co nejvíc s tou svou paní učitelkou. Já vím, když se řekne, že učíte každý den čtyři až pět hodin, vypadá to docela na pohodu, to snad i zvládnete děti ve školce vyzvednout po o! Ale... o tom, co všechno ještě obnáší učitelská profese a kolik času zaberou přípravy jsem už taky psala. Takže ano, občas se rozhodnete, že chcete taky dost času strávit se svým tříletým dítkem, což znamená, že po práci vám začíná další směna a jakmile dítko večer uložíte, ještě pár hodin prosedíte uprostřed knížek, učebnic, pracovních listů... (vyžaduje to fakt dobré plánování - když si něco zapomenete ve škole, můžete tam pak jet taky ráno o hodinu dřív, abyste přípravu dodělali). Osobně musím přiznat, že mi trvalo asi čtvrt roku, než jsem si na tenhle režim zvykla a v životě jsem nebyla tolik unavená (těhotenství nepočítám :-) jako v tomhle čase. Když jsem zvládla po práci dopravit sebe i děti bez nehody domů, nezbývalo nic jiného, než robátka usadit tak na dvacet minut před obrazovku, abych mohla spát. Nezvládala jsem totiž ani udržet oči otevřené na čtení. 

Kromě únavy, která po čase odezněla, jak jsme si všichni zvykli na nový rytmus, nastala ale další věc, kterou bylo nutno překonávat - absence chuti k čemukoliv kreativnímu a rozvojovému. Když celé dopoledne vydáváte veškerou svou energii na to, abyste nabízeli zajímavé činnosti a úkoly plné třídě dětí, tak po návratu domů prostě nemáte takovou chuť dělat totéž (s mírnými obměnami) doma. Stříhání, vyrábění, malování, čtení... Nevím, jak to mají jiné kolegyně, ale já jsem se musela začít hlídat, abych ve škole (a bude to znít asi hodně blbě) do toho nedávala vážně sto procent, abych si zkrátka pošetřila nějakou energii a chuť ještě na druhou směnu. Energii samozřejmě nevyčerpávají jen samotné činnosti ve škole, ale i emoce, které prostě s dětmi ve třídě prožíváme. Nějaké trápení je tu každou chvíli, malé i větší. Tomu máma zapomněla dát svačinu, tomu se ztratil obrázek, tihle dva se pohádali, tomu se rozvádějí rodiče, té umřela babička... Musíte to brát vážně, musíte to nějak ošetřit a musíte si v desetiminutové cestě mezi školou a školkou, kam jdete pro dítě, alespoň částečně obnovit síly a kapacitu pro trápení toho svého, se kterým si zrovna dneska Kryštof zase nechtěl hrát...

Dvojrole matky učitelky dostane ještě další rozměr ve chvíli, kdy dítko začne chodit do školy. Pro některé z nás to může být obzvlášť těžké, když máme docela jasné představy o tom, co, jak a proč ve škole dělat a nedělat, ale musíme svou ratolest svěřit někomu, kdo má ty představy třeba trošku jiné než my. Asi nezbývá, než brát to jako příležitost pro rozšíření obzorů, jiný úhel pohledu, který se nám třeba taky někdy bude hodit. 

Další mateřsko-učitelská fáze mě teprve čeká po návratu do práce. Jsem zvědavá, jak to budeme zvládat a prožívat. Jedna kamarádka učitelka, která má tu smůlu, že její dítko zatím ve škole moc spokojené není, si posteskla, že se vyšťavuje a nosí celou sebe cizím dětem, zatímco její vlastní dítě asi není obstarané tak, jak by potřebovalo... Je to trochu srdcervoucí, že jo? A tak my, mámy učitelky, balancujeme docela často na hraně - na hraně svých sil, na hraně nápadů, na hraně mezi dětmi svými a dětmi půjčenými. Takže pokud vám někdo říká, že učitelství je ideální práce pro mámy malých dětí, možná si to sám nezkusil. Já říkám, že to jde a stojí to za to, ale... má to svá ale.