Měnit, či neměnit?

České školství má jedno specifikum, u kterého by mě moc a moc zajímalo, jaké dopady reálně má na naše žáky - a to je zvyk, že učitel(ka) na prvním stupni zhusta zůstává se svou třídou po všech pět let, takzvaně si vede třídu od prvního až do pátého ročníku. Zatímco v mnoha jiných zemích světa učitelé učí po mnoho let jeden ročník stále dokola.

Vím, že ani u nás neplatí to nestřídání učitelů stoprocentně, jsou školy, kde je první stupeň jakoby rozdělen na dvě části, jedna paní učitelka má třídu třeba v prvním a druhém ročníku, další pak ve třetím až pátém. Učitelé se samozřejmě taky střídají podle dalších provozních okolností, nicméně neslyšela jsem ještě o české škole, kde by se učitelé pár let zaměřovali na jeden jediný ročník.

Protože teď pár let pracuju ve škole, kde můžu zblízka pozorovat kolegy, kteří učí stále dokola jeden a týž ročník, zdá se mi, že jsem docela pochopila, proč v některých zemích tenhle přístup praktikují. Troufám si taky tvrdit, že jsem odhalila (jistě ne zcela!), jaké výhody i nevýhody tenhle systém má. Předkládám Vám je tady, třeba to i pro Vás bude zajímavé zamyšlení.

V čem může být přínosné učit stále stejný ročník

1. Znáš kurikulum, i kdyby tě probudili o půlnoci

Já a mí čeští kolegové sice ve své škole nezůstáváme s dětmi celých pět let, ale dva nebo tři roky ano, a ročníky, které učíme, tak dost střídáme. U našich kolegů z jiných zemí to vyvolává nejen úžas ale i obdiv: vždyť je to tolik práce! Každý rok se musíme seznámit se sylaby pro daný ročník, nastudovat si je, vytvořit si podle nich plány, seznámit se s učebnicemi… Takové náloži práce by se oni nikdy podrobit nechtěli. Ono ale nejde jen o tu práci, jde opravdu o to, jak moc dobře, jak expertně, nebo naopak jak málo známe to, co máme své žáky naučit. Čím lépe to známe, tím lépe to také můžeme učit.

2. Cvik dělá mistra

Pokud český učitel učí běžně svou třídu celých pět let, tak po deseti letech praxe odučil každý ročník dvakrát. Pouze dvakrát! Jasně, v našem řemesle je hodně věcí, které používáme a musíme ovládat bez ohledu na to, jaký ročník nebo dokonce předmět vyučujeme, přeci jen ale, konkrétní učivo vyžaduje často konkrétní postupy a přístupy, abychom je dopravili ke svým žákům efektivně. V naše učení platí jako v jakékoliv jiné činnosti, že cvik dělá mistra. Pokud se nám jeden rok nepodařilo něco ve výuce tak dobře, jak bychom si představovali, je jistě mnohem efektivnější své chyby reflektovat hned, hned se pokusit naplánovat, jak to udělat příště lépe, a taky se o tu nápravu pokusit co nejdříve, dokud máme vše v živé paměti. Jestliže nás druhý pokus čeká až za X let, může se stát, že naše snažení o to zvládnout ho lépe, nebude moc úspěšné. Možná jsme mezitím úplně zapomněli, že někde nastala potíž a jaká ta potíž vlastně byla.

3. Časová efektivita

Tohle je obrovská, obrovská výhoda pro učitele. A myslím, že také proto je v systémech západně od nás běžné, že učitel zůstává ve stejném ročníku dlouho, protože s tím, jak jsou školní dny dlouhé, je nemyslitelné, aby se učitel zabýval přípravou na výuku tolik, jako se jí zabývá český učitel.

Je jasné, že když učíte něco mnohokrát po sobě, můžete stále dokola používat stejné věci - samozřejmě ne všechny nebo ne úplně stejně, ale některé věci si prostě nachytáte jednou a využijete je mnohokrát. Je taky jednoduché si je hned lehce upravovat podle toho, jak se (ne)osvědčily. Když se k témuž vrátíte až za pár let, je dost možné že to budete dělat celé znova od nuly.

4. Není na světě člověk ten,...

I když jste dobrý učitel/ dobrá učitelka, nikdy to neznamená, že jste dobří pro každého. Jsme různé osobnosti, různé typy, máme různé silné i slabé stránky. Taky ve své profesi (kromě těch, co už dosáhli absolutního mistrovství) nám něco jde výborně a něco ještě ne. Žáci by měli mít možnost nebýt jen a jen s jedním z nás po mnoho let. Měli by mít možnost setkat se s různými osobnostmi, protože pak mohou i sami sebe najednou uvidět v trošku jiném světle.

A to nemluvím o situaci, kdy se náhodou žák setká s někým, kdo opravdu dobrý učitel není. Jak k tomu takový chudák přijde, aby on celých pět let dostával podprůměr, zatímco sousedka odvedle má pět let učitelského koncertu?

5. Malý třídní kult

Tohle je něco, co pozoruju, že je českým učitelům i žákům a jejich rodičům vlastní. Takové to soutěžení, čí úča je lepší, která co dělá a nedělá, přechod k novému učiteli spíš s nedůvěrou… Hodně to padá samozřejmě na nás, učitele, i vedení škol. I když jsem učitelkou nějaké třídy a je jasné, že k ní mám trošku jiný vztah než k ostatním žákům, jsem pořád učitelkou té školy, která chce být dobrá pro všechny. Neměla bych se uzavírat jen se svojí třídou, tvářit se, že jen já dělám skvělé věci, že jen se mnou to děti vyhrály. Ono to tak většinou prostě ani není. Přenáší se to strašně snadno na děti i rodiče. Ti jsou zvyklí ze svých školních let právě na tento systém, my, profíci, bychom se jim ho spíš měli snažit nabourávat. A tak pokud za mnou chodí rodiče spiklenecky s dotazy nebo poznámkami o tom, jak doufají, že budu jejich dítě učit ještě další rok, samozřejmě řeknu, že mě těší, že jsou spokojeni, ale musím je ujistit, že s kýmkoliv z mých kolegů budou děti ve stejně dobrých, či ještě lepších rukou. Pokud děti budou mít novou paní učitelku/ pana učitele, bude to pro ně vzrušující a zábavné, naučí se zase něco, co by se se mnou nikdy nenaučily.

Ale trošku to souvisí s bodem 4 - možná, že kdyby bylo jasné, že ta úžasná paní učitelka, která teď učí moje dítě, bude za rok dva učit zase dítě někoho jiného, vyhnuli bychom se i těmhle (svým) rodičovským nutkavým dotazům.

6. Střídání stráží

Když jsem si povídala s jednou holandskou kolegyní o různých zvycích ohledně (ne)střídání učitelů u jednotlivých tříd, řekla mi: "A taky se ti může stát, že máš ve třídě dítě, které je extrémně náročné, které z tebe vysává veškerou tvoji energii. Rok se to dá vydržet, ale být v takovém zápřahu pět let?! Do toho bych nešla." Něco na tom je. Známe to asi všichni, nemusí se jednat jen o jedno velmi náročné dítě, některé skupiny jsou prostě snazší než jiné, což nutně nevypovídá nic o žácích jako lidech nebo něco o nás, učitelích, jako profících. Občas se to prostě tak sejde :-) Je pravda, že náročnost práce se pak pro jednotlivé učitele může lišit výrazně a je docela fér mít taky možnost trošku si odpočinout.

V čem spatřuju nevýhody systému, ve kterém učitel učí stále jeden ročník

1. Znáš z kurikula jen malou výseč, může ti chybět návaznost

Stejně jako je výhodou znát perfektně to, co právě učíme, je nespornou výhodou i to, když přesně víme, co předcházelo tomu, co učíme teď, co bude následovat, a když to známe dobře. I když teoreticky víte, co se učí žáci v první třídě, dokud vám neprojdou živí prvňáci rukama, je ta představa pořád jen papírová. Navíc nejde jen o znalost kurikula, ale i o znalost jednotlivých žáků. Když jsem je učila už minulý rok, nemusím na začátku roku následujícího věnovat až tolik času tomu, abych zjistila, jak na tom jsou, co už umějí a co ještě ne, kde jsou jejich silné a slabé stránky.

2. Potřebuješ je poznat, navázat vztahy, budovat bezpečné prostředí a kulturu třídy

Což je něco, na co je potřeba dostatek času. Obzvlášť ve třídách, kde je dvacet a více dětí, rok může být krátká doba. Některé děti poznáme snadno, lehce s nimi navážeme vztah, u jiných to chvíli trvá. Bezpečné prostředí je naprostým základem pro dobré učení (se), než si takové prostředí vybudujeme, taky to chvíli trvá. Každý učitel je jiný, každému vyhovují trošku jiná pravidla, ve třídě máme jiné zvyky, rutiny, a potřebujeme čas na to, abychom se se svými žáky sehráli a stal se z nás dobře šlapající tým.

3. Málo výzev, ustrnulé myšlení?

Pamatuju si, jak mi kdysi na jedné praxi učitelka ve školce říkala: "No jo, učím tady už XY let a je to na mně na první pohled vidět." Profese učitele na prvním stupni je pěkná v tom, že je hodně rozmanitá. Prvňáci jsou opravdu taková malá usmrkaná miminka, zatímco páťáci už jsou často puberťáci v rozpuku. Práce s tou i tou skupinou má své velké radosti a strasti :-) A přináší různé výzvy, stejně jako je přinášejí různá témata, která jsou přítomna ve výuce různých ročníků. Vypilovat se k mistrovství v jednom ročníku by bylo skvělé, jak se ale pozná hranice, kdy už se jede na setrvačnost?

4. Sám sis zasadil, sám si sklidíš

Tohle je důvod, který je vlastně jen poplácáním našeho ega, ale je to fakt příjemný, tak proč to nezmínit. Na konci školního roku jsme většinou moc vyšťavení na to, abychom tak nějak cele viděli, jak velký kus naši žáci ušli, snad z části i díky nám. Když s nimi máme ale za sebou delší čas nebo když se setkáme po prázdninách a vidíme, že některé věci tam stále jsou, že to stále funguje, že žáci umějí/ dělají / myslí něco nebo nějak, kam jsme se snažili je nasměrovat, je to prostě a jednoduše veliká radost. A vůbec být svědkem toho, v jaké osobnosti vyrůstají, je vždycky radost. Ale ne jen pro nás, může být i pro žáky a jejich rodiče. Někdy můžeme až po delší době ocenit a vyzdvihnout, jaký ohromný kus cesty dítě ušlo. Těžko to uděláme, když jsme po té cestě nešli s ním.

5. Rodiče

Tenhle bod by mohl být samozřejmě i argumentem v prospěch střídání učitelů - někdy si prostě s někým nesednete, Váš styl není pro každého, tedy rozloučit se po roce může být vysvobozením pro obě strany. Na druhou stranu - s tím bychom se, myslím, neměli spokojit, měli bychom se spíš snažit navázat vztah pokud možno se všemi rodiči, snažit se pochopit, co od školy očekávají a proč a HLAVNĚ pracovat na tom, aby měli šanci pochopit, co, jak a proč děláme ve třídě my. Aby měli dost času se s tím seznámit a vidět výsledky. Ano, tady píšu zatím z pozice učitelky, která ještě nikdy neučila ve škole, kde by bylo vše sjednocené co do výukových metod, myslím, že to je pro českého učitele stále ještě ta běžnější zkušenost.

Výhod i nevýhod střídání učitelů na prvním stupni po ročnících jsem sepsala tolik, kolik jsem jich zatím vypozorovala, kolik mě jich zatím napadlo. Pokud bych sama pro sebe mohla udělat nějaký závěr, byl by - jako u tolika jiných věcí v našem oboru - ten, že zlatá je střední cesta. Myslím, že trávit s jednou skupinou zarytě celých pět let prostě moc prospěšné není ani pro jednu zúčastněnou stranu, naopak střídání po jednom jediném roce má taky hodně vážných nedostatků. Nejlepší mi tedy zatím připadá ta cesta, kterou se možná ubírá i Vaše škola - pojďme to trošku prostřídat, ale zase ne tolik, aby z toho všichni měli zamíchané zrní v pračce.