Musíte se umět ozvat. Ale jen někde.

Bydlím v docela malé obci, ve které nemáme školu, děti tedy jezdí do několika sousedních vesnic a měst. Proto před časem parta rodičů založila "Mopíky" (mladé ochránce přírody), aby se zdejší děti znaly, mohly se potkávat a měly příležitost spolu něco zažívat přímo v místě, kde žijí. Taky se o to místo moc hezky starají - uklízejí zdejší lesy nebo kultivují rybník, celkově je to prostě moc hezký příklad komunitního a občansky aktivního života.

Den před třicátým výročím pádu komunismu měli mopíci akci, na které si tohle slavné výročí připomínali, respektive vzhledem k tomu, že jim je asi tak od pěti do osmi let, se s ním zlehka seznamovali. Hledali v lese jednu Magorovu zakázanou básničku, kterou pak po částech velmi tajně přenášeli přes státní hranici. Museli se taky smířit s tím, že svačinky byly znárodněny a spravedlivě přerozděleny. Ustáli to skoro všichni.

Celé to bylo takové docela jemné, milé, ale přesto se mi zdálo, že k dětem alespoň částečně dolehlo to, "o čem" dnešní výročí je.

Přesto jsem z akce odcházela s mírnou pachutí a lítostí. Jedna z vedoucích, která je moc fajn ženská (a je taky učitelkou u nás ve škole, i když původní profesí něčím zcela jiným), měla k dětem pěknou, údernou závěrečnou řeč, ve které zdůrazňovala, že za svoje práva a svobody se musíme umět prát, že je potřeba umět se ozvat, když se děje něco nekalého, že nemáme bez rozmyslu dělat to, co po nás někdo jiný chce, že nemáme slepě poslouchat.

Ovšem pokud nejsme ve škole. Tam se poslouchat musí.

Zatrnulo ve vás taky? Ve mně teda jo.

Přitom si jen myslím, že občas lidem nedochází, co říkají. Nikdy jsem nebyla přímo v hodině téhle kolegyně, ale viděla jsem ji už několikrát při komunikaci se skupinou dětí a věřím, že to není žádná úča ze staré školy, která by očekávala od dětí slepou poslušnost nebo jim nedala možnost vyjádřit vlastní názory. Přesto jim ale řekne něco takového.

Když čtu občas o tom, jak je i dnešní škola pořád moc direktivní, stádní, nerespektující, napadá mě, že jsou tím možná jen myšleny situace, které logicky nastávají, pokud máte třídu třiceti dětí (nebo máte k něčemu dovést jakoukoliv větší skupinu lidí). Že je to prostě dost velká skupina, u které musíte zařídit, aby pracovala. Aby pokud možno nikdo z nich ve škole nemrhal časem, když už tam je. A proto jsou chvíle, kdy opravdu potřebujete, aby vás poslouchali úplně všichni. Musíte je naučit, že nejprve představíte, co vás společně čeká, pak teprve můžete odpovídat na dotazy nebo přijímat návrhy na změny, protože kdybyste na to přistoupili v průběhu, nikdy se nikam nedostanete. Vlastně obecně - že necháme napřed někoho domluvit (a budeme mu věnovat plnou pozornost), pak až je prostor na reakci. Že je potřeba dodržovat určitá pravidla, třeba i kvůli bezpečnosti žáků. Že je potřeba chtít po žácích, aby nerušili jeden druhého při práci.

Tohle všechno se dá vnímat direktivně nebo málo svobodně. Podle mě to ale hodně souvisí právě s tím respektem.

Na druhou stranu ale myslím, že hodně dnešních učitelů hledá cesty, jak dát dětem taky možnost volby, vlastní prostor, možnost vyjádřit svůj názor. Hodně učitelů už taky podle mě dnes k žákům nepřistupuje z pozice jakési nezpochybnitelné autority, ukazujeme žákům, že i my se stále učíme nebo také chybujeme. Když něco vážně zvoráme, omluvíme se. Zajímá nás taky, jak se žáci ve třídě cítí a hledáme chvíle a prostředky, jak o tom s nimi mluvit. Pokud je to potřeba, komunikujeme s rodiči prakticky neustále, aby byla zajištěna pohoda dětí.

Asi to neděláme dokonale a možná že v kalsických základkách je to o něco těžší, než ve školách alternativnívh nebo s malým počtem dětí ve třídě. Ale vážně si myslím, že nevcházíme do školy s tím, že nás žáci "budou prostě poslouchat". 

Pokud to tak někdo má, je to chyba.

Pokud to tak nemáme, pojďme trošku pozměnit slova, která používáme.

Krásný sedmnáctý listopad!