Pomoc, náročná třída!

Než se pustím do samotného článku na téma jak pracovat s náročnou třídou / s náročným žákem, chci zdůraznit, že na třídní management nejsem žádný expert, neprošla jsem v tomhle směru žádným dalším vzděláváním nebo studiem, píšu zkrátka to, co jsem vyzkoušela, co se mi osvědčilo. A píšu to proto, že mně samotné hodně pomohlo slyšet zkušenosti ostatních učitelů. Taky připomínám, že píšu o prvním stupni a že jsem zatím vždycky učila ve škole, která má sociálně průměrné až nadprůměrné složení dětí, takže pokud válčíte někde, kde to je opravdu džungle... máte můj obdiv a nevím, jestli Vám moje náhledy k něčemu budou. Ale proč to nezkusit, co?

Takže se nacházíte v situaci, kdy máte náročnou třídu, takovou, do které se nikomu moc nechce, špatně se v ní pracuje a každá odučená hodina je srovnatelná se složením vozíku uhlí. Neustále mluví. Vykřikují. Nejsou schopni jakékoliv spolupráce. Možná se k sobě nechovají moc hezky nebo dokonce zaregistrujete šikanu. Nejsou vůbec samostatní. Navíc máte ještě pár výrazných jedinců. Ti hulákají ještě víc, možná mluví sprostě. Nebo je pro ně všechno pitomé, nic je nebaví, nic nebudou dělat. Prostě tak nějak všechno dohromady.

Co můžete udělat?

1) Neberte si to osobně.

Jasně, může nastat situace, kdy Vám třída dá sežrat to, že se k nim nechováte sami s respektem, ponižujete je nebo třeba nedržíte slovo, pak může jejich chování být pomstou mířenou přímo Vám. Předpokládám ale, že to není Váš případ. Takže: neberte si to osobně. Chování není namířeno přímo proti Vám. Dost možná (a mluvím hlavně o situaci, kdy jste takovou třídu "zdědili") je to chování způsobené nějakou minulou špatnou zkušeností se školou obecně, s jiným učitelem, nebo jde prostě jen o to, že je až doteď nikdo nenaučil, jak to má správně vypadat. Obrňte se. Je to frustrující a je to nesmírně náročné, ale myslete na to, že tady nejde konkrétně o Vás.

2) Nebuďte na to sami.

Pokud je to jen trochu možné, pracujte v týmu (a pokud pracujete někde, kde Vám takový tým není k dispozici... zvažte změnu místa). Zdá se, že ještě pořád někdy bereme jako svoje selhání říct si o pomoc. Ba co hůř, někdy to ještě pořád bere jako selhání vedení školy. Jsem přesvědčená, že tak to ale není. Učitelství je z podstaty věci práce dost osamělá, ve třídě prostě býváte na všechno sami. To ale neznamená, že máte všechno sami zvládnout a vyřešit. Obzvlášť když se nacházíte v náročné třídě, je nezbytné, aby Vám někdo alespoň udělal další pár očí, aby Vám pomohl vidět to, co logicky sami nemůžete vysledovat. A - v ideálním případě - najdete někoho, kdo Vám pomůže s diagnostikou celé situace, s nastolením cesty a jejím průběžným vyhodnocováním. Máte-li ve škole školního psychologa, speciálního pedagoga, výchovného poradce... přizvěte je, je to jejich práce. Neříkáte tím "jsem neschopný, nezvládám svoji práci, vyřešte to za mě", říkáte "rozumím dobře svojí práci, rozpoznám závažnost situace a chci udělat pro své žáky maximum". 

3) Najděte příčinu.

Souvisí úzce s bodem 2), lépe se Vám to bude dělat v týmu. Chcete-li zlepšit prostředí ve své třídě, zlepšit chování žáků, zajistit, aby se ve třídě lépe cítili, musíte se pokusit nejprve přijít na to, proč se chovají tak, jak se chovají. Teprve když najdete ten kořen, můžete se na něj zaměřit a přesně zacílit svou další intervenci. Jaké příčiny mám na mysli? Může to být třeba způsob práce Vašeho předchůdce, žáci byli například zvyklí reagovat jen na "houknutí", pod pohrůžkou trestu - teď testují, jestli to s Vámi bude stejné, nebo se to prostě už tak silně naučili, že je těžké to opustit. Může jít o to, že některé Vaše postupy, metody a přístupy jsou pro ně ještě moc náročné, budete muset nejprve zajistit, že je naučíte všechny potřebné dovednosti, aby Vaše úkoly zvládli. Někdy může být problém v prostém složení třídy, mezi dětmi to přirozeně moc neklape, je jich ve třídě příliš mnoho pro to, aby se kolektiv tvořil snadno, sešlo se více dětí s problematickým domácím zázemím... U dětí, které Vám jako jednotlivci "rozvezou" celou hodinu, může být příčin velká spousta, s některými z nich sami nic nezmůžete (zejména pokud se jedná o reakci na něco, co se děje doma), je dobré na to ale přijít a společně pak s žákem hledat nějaké jiné mechanismy, které mu pomůžou ve škole fungovat přijatelně, i když Vy jako učitel s tou prvotní příčinou nezmůžete nic. Možná jde o dítě s přehlíženou poruchou učení, které svým chováním reaguje na totální frustraci. Možná jde o skrývání extrémně nízkého sebevědomí. Možná jde o dítě, které výrazně reaguje na únavu. Možná jde o dítě, které od někoho dřív dostalo tu nálepku "příšerné dítě k ničemu" a ono Vás teď krutě testuje, jestli to s ním taky vzdáte. Najděte příčinu. Nepomůže Vám to často vyřešit potíže hned nebo rychle, ale pomůže Vám to promyslet strategii a taky držet si jakýsi odstup - a mít na paměti bod 1).

4) Identifikujte nejpalčivější potíže, zaměřte se na ně.

Když jste ve třídě noví, musíte sice jednat podle bodu 3), zároveň ale nečekejte s nějakou reakcí moc dlouho. Mělo by být co nejdřív jasné, co je akceptovatelné a co nikoliv. Řekněte si nejpalčivější místa, která nefungují, ta, která Vám práci nejvíce ztěžují a na ta se zaměřte hned. Pro mě to bylo například z pohledu na celou třídu to, kolik času proklábosili, než bylo možné dát jim nějakou instrukci. Nebo to, kolik času jsme na začátku každé hodiny ztratili, než jsme se mohli pustit do práce, protože ne všichni byli ready. Tak jsem se snažila vymyslet co nejjednodušší a nejefektivnější způsob, jak to odstranit. Co jsem dělala, je možná malinko kontroverzní, ale fungovalo to. 1) Stopky. Pokaždé, když jsem si potřebovala vzít slovo, dala jsem signál, který byl všem jasný. Pak jsem čas, který jsem čekala, než mi všichni budou věnovat pozornost, měřila na stopkách. Děti jsem pak klidně informovala, že jsme právě ztratili dvě minuty z času, který máme věnovat práci, tenhle čas tedy budeme muset práci věnovat o přestávce. 2) Vizuální časomíra. Protože v Belgii tráví děti všechny přestávky venku, my si je pak vedeme do třídy, kde se teprve chystají na hodinu, může se to docela rozpliznout a čekání může být neúměrné. Začala jsem proto vizuální časomíru pouštět i takto na začátku hodin, žáci věděli a viděli, že mají určitý čas (obvykle třeba minutu a půl) na to, aby si nachystali vše, co je potřeba. Časomíra pak může samozřejmě posloužit i při jejich samostatné práci nebo jako měřidlo, za jak dlouho nejpozději by měli začít pracovat na nějakém úkolu. 3) Abyste ztrátu času omezili (pokud je to i Váš problém), nesmíte čas ztrácet ani Vy. V ideálním případě využijte přestávku pro to, že napíšete zadání práce na tabuli (promítnete) tak, aby bylo jasné, že se hned pouštíme do práce. Veškeré zadávání práce mějte promyšlené krok po kroku, ať nemusejí žáci čekat na Vás - budujte třídního ducha, že tady je prostor, kde využíváme svůj čas pro práci naplno.

Stejně tak s náročnými žáky: pojmenujte si, které jejich chování je to, co vnímáte jako rušivé, zkuste vypozorovat, kdy nastává, a přesně si promyslete, jak na něj zareagujete. A co uděláte, když to nezabere. A co ještě potom :-) Nejlepší samozřejmě je, když se Vám podaří odhalit příčinu nebo zákonitost toho chování. To pak totiž můžete takovému chování už předejít: "Vidím, že jdeš z přestávky hodně naštvaný, chceš mi říct, co se stalo? Víš, že obvykle, když jsi takhle naštvaný, vztekáš se pak i nad úkoly v hodině nebo si to vybíjíš na někom ze spolužáků, pojďme se domluvit, že to se dneska nestane. Napadá Tě něco, co bychom mohli udělat? Já navrhuju.... aby ses šel ještě na chvilku projít po chodbě, až to bude lepší, tak přijď.         Vidím, že jsi dneska hodně unavený, šel jsi včera pozdě spát? Někdy se Ti špatně pracuje, když jsi takhle unavený, může to pak hodně rušit ostatní. Co navrhuješ? Já nabízím, že místo tohoto náročného úkolu můžeš teď dělat.... si můžeš číst...."

5) Nedělejte scény.

At už řešíte chování jednoho náročného žáka, nebo spíš obecnější problémy celé třídy, nikdy z toho nesmíte udělat boj. Není to kdo s koho, nejsou to dva kohouti na smetišti, není to zápas gladiátorů. Nechci psát něco v tom smyslu, že na žáky nikdy nesmíte spustit zhurta, že Vám nikdy nesmějí ujet nervy - v ideálním světě jistě, ve světě, kde lidé mají svoje emoce, nevyspání, bolest hlavy... občas se to prostě stane. Důležité samozřejmě je, aby to nebyla běžná věc, a hlavně to, jaké je Vaše běžné nastavení. Samozřejmě jsou situace, kdy musíte zasáhnout ihned a někdy i dost rázně, zejména pokud je někdo další v ohrožení. Většinou ale není nutné nikoho peskovat před nastoupenou jednotkou. Komunikaci s jedincem, kterého potřebujete zarazit v nějakém chování, můžete ve třídě zvládnout celkem nenápadně "face to face". Můžete ho také docela v klidu a nenápadně poslat ze třídy, dokončit právě rozdělanou práci se třídou, a jít potíž řešit v klidu a soukromí. Nebo to ještě lépe udělejte v nějakém úplně jiném čase - o přestávce, po vyučování... Záleží samozřejmě na tom, jak moc bezprostřední reakci si akce žádá. 

Stejně tak s celou skupinou - ničemu nepomůže seřvat je na dvě doby. Je potřeba pokud možno v klidu a jasně říct, v čem vidíte problém, a co z toho vyvozujete.  Jde o tohle: všichni žáci by měli vědět, že i když se zrovna řeší něco, co není ok, nejste nikdy proti nim osobně. Jste zaměřeni na určité chování, na nějakou situaci, ne na to ukázat jim, kdo je tady pánem.

6) Jednejte hned a jednejte s rozmyslem.

Zní to jako protimluv, že? Vždycky záleží na konkrétní situaci, jsou to ale dva důležité principy, které se nevylučují. Nikdy nic nenechte vyhnít, nikdy se netvařte, jako že něco nevidíte a neslyšíte, když to vidíte a slyšíte moc dobře. Hned dejte žákům vědět, že to a to není ok a co se bude dít, budou-li ve svém chování pokračovat atd. Je-li ale situace i pro Vás emočně velmi vypjatá nebo když je to pro Vás třeba situace úplně nová, kterou jste ještě nikdy neřešili, musíte se postarat o to, aby žáci ihned věděli, že o situaci víte a nenecháte ji být, ale můžete (a myslím, že byste měli) někdy další postup nechat trošku uzrát. Klidně žákům řekněte, že situace bude mít nějaké důsledky, že si to ale musíte nechat projít hlavou a dáte jim tehdy a tehdy vědět, k čemu jste dospěli.  V tom mezičase se můžete také s někým dalším poradit. Je to lepší, než na ně okamžitě vybafnout nějaký nesmyslný trest, který k ničemu užitečnému nepovede, ale už na něm budete muset trvat.

7) Budujte žádoucí chování postupně.

Pokud ve třídě neprobíhají některé činnosti tak, jak byste si představovali, žáci se nechovají tak, jak by měli, budete je to muset naučit - jako cokoliv dalšího. Postupně. A bude to možná trvat dlouho. Přemýšlejte, co je cílem, a pak začněte malými krůčky. Je cílem samořízená a efektivní práce žáků ve skupinách? Začněte prací se zcela jasným a jednoduchým zadáním ve dvojicích. Dvojice pak postupně obměňujte, když potřebujete, aby se učili pracovat s kýmkoliv ze spolužáků. Pak přidejte třetího. Úkoly jen pomalu chystejte náročnější a náročnější.

Je ve třídě žák s něžádoucím chováním? Určete si, které jeho chování je pro chod třídy, pro učení ostatních dětí a pro Vaši práci to, které je to "nej", to, kterého byste se rádi zbavili nejdříve. Pak zkuste vymyslet krok za krokem, jak chování nežádoucí nahradíte něčím, co je ok. Zkuste na to přijít s žákem společně! Používejte popisný zpětný jazyk (to už jsem psala taky): "Vidím, že když přijdeš do školy hodně unavený, tak... To by bylo dobré změnit, protože... Co navrhuješ?". Určete jasné, jednoduché, konkrétní kroky, které se mají stát, když se určité chování objeví (můžeš se jít projít, vyber si z košíku s hračkami něco, co Ti pomůže zůstat potichu...). Všímejte si pak jakéhokoliv pokroku a - to říkám zcela nepedagogicky - chvalte, chvalte, chvalte. Samozřejmě, dělejte to opět popisným způsobem, ne nálepkami: "Všimla jsem si, že jsi dnes v dílně čtení vydržel opravdu číst patnáct minut, to je o čtyři víc než minulý týden. Mám z toho opravdu radost! Dokázal bys říct, co Ti k tomu pomohlo?" Atp. Můžete to dělat samozřejmě i v mnohem kratší verzi - tak, abyste samotného žáka upozornili přesně ve chvíli, kdy se mu něco daří, že se mu to daři: špitněte mu svůj postřeh do ouška přímo při práci, nebo napište kratičký vzkaz na post-it, který mu necháte na lavici, použijte jasný neverbální signál (zvednutý palec...).

8) Buďte jasní, srozumitelní a konzistentní.

Jestliže chceme od dětí, aby se chovaly nějakým způsobem a abychom od nich takové chování mohli vždy očekávat, musíme my sami být zcela jasní, srozumitelní a konzistentní. Určete si nějaký signál, na který by žáci měli reagovat a držte se ho (neříkám, že ho za žádných okolností nesmíte změnit, ale změna může přijít až ve chvíli, kdy jsou položeny pevné základy). Začátky Vašich hodin ať mají nějaký zaběhnutý řád. Zadávání práce ať probíhá ve stručných, srozumitelných krocích. Jestliže očekáváme, že žáci budou tomu, kdo mluví (to samozřejmě nejen učiteli, ale i ostatním spolužákům nebo komukoliv dalšímu) věnovat plnou pozornost, nemluvme nikdy do hluku, do nesoustředěného poslouchání. A berme to vážně. Neříkám, že ve škole nemá místo smysl pro humor - má nebo má ho tam mít. Ale jestliže chceme položit opravdu dobré základy společného fungování, držme se toho, nedělejme z toho jednou drama, podruhé zas jako bychom si ničeho nevšimli, potřetí pak komediální výstup. Ať žáci vědí, co od nás mohou čekat a jak to celé bude probíhat.

A sami musíme jít příkladem a držet se pokud možno pravidel, jejichž dodržování od dětí očekáváme.

9) Spolupracujte s rodiči.

To může být někdy pěkný oříšek a je to kapitola sama pro sebe. Ale alespoň stručně: rodiče musíte informovat co nejdříve a co nejjasněji, ať už se jedná o celkové klima třídy, nebo individuální potíže s chováním. Stejně jako s žáky buďte popisní, dejte jasně najevo, že hledáte společně s rodiči příčiny i další cesty. Informujte je průběžně i o drobných pokrocích a domluvte se s nimi, že až přijde jejich pochválené dítko domů, ještě mu sami zopakují, co pěkného se o něm od Vás dozvěděli, a že z toho taky mají radost. V některých případech (ale to už mluvím opravdu o těch "ostřejších") může být nutné nastavit s rodiči pro dítě nějaký domácí systém odměn a trestů. To když je chování už opravdu přes čáru a běžné strategie v rámci běžné třídy běžné školy nefungují. 

10) Mějte je rádi.

Že učitel musí mít především rád děti, to mi vždycky znělo jako trošku potupné klišé, které úplně opomíjí všemožné kvality, které dobrý učitel má. Jenže - dobré klima třídy a zejména řešení různých potíží ve třídě, to bez dobrých a vřelých vztahů opravdu nejde. A když není klima v pořádku, nemůže žádný učitel uskutečnit žádné skvělé pedagogické plány. 

Na začátku léta jsme se dvěma bývalými kolegyněmi vzpomínaly na třídu jedné z nich, třídu, která už od 1. září prvního ročníku dávala všem pěkně zabrat.

Třídní: "No jo, s nima to byla legrace, oni byli fajn."

Kolegyně: "To teda nevim, vždyť to byl hlavně na začátku takovej malej zvěřinec."

Třídní: "Já vim, ale já je měla ráda."

Kolegyně: "Tys musela."

Zní to drsně, ale ono to (pro mě pořád trošku záhadně) funguje.  Když jsou Vaši, zejména když jste třídní, ale zkrátka i když u "nich" pravidelně učíte a chcete, aby to klapalo, musíte je prostě mít rádi. A zdá se, že to většinou funguje. Když jsou to cizí spráťata, co řvou v restauraci, v metru nebo možná i ve vedlejší třídě, můžou Vám jít slušně na nervy. Jakmile ale vstoupíte do prostoru, který je Váš společný, ve kterém chcete společně hezky být a dobrat se dobrých výsledků, něco cvakne a nedáte na ně dopustit.

A někdy, někdy je to mít je rád to jediné, co Vám zbyde. Ujistěte je, že i když se na ně přeci jen někdy naštvete, je to jejich chování, co Vám vadí, ne oni sami, že ať se na ně někdy budete zlobit sebevíc, vždycky je budete mít rádi. 

11) Buďte trpěliví a nevzdávejte to.

Jsou mezi námi jistě mistři třídního managementu, kteří si i s velmi divokou třídou poradí raz dva. Můj případ to tedy není a mám dojem, že to má stejně velká část učitelů. Věřím, že se budeme jen a jen lepšit :-) Mezitím ale: není to ztracené. To, že z někoho z nás nevyzařuje jasná autorita "na první dobrou" neznamená, že nemůžeme zvládat i náročnější situace. Pokud jsme ale někde, kde je situace náročnější už dlouho, musíme čekat, že změna k lepšímu nenastane ze dne na den. Přemýšlejte spíš o řádu týdnů i měsíců. Buďte trpěliví, radujte se z malých pokroků, nebuďte na to sami a nevzdávejte to. Prosím Vás ve jménu Vašich žáků i kolegů, kteří, když jim předáte třídu, na které jste odvedli tu hornickou práci právě Vy, Vám budou neskonale vděční. A možná, když si tu velikou práci s třídním kolektivem dá každý z nás, ubude nám těch velmi náročných tříd.

12) Nepodceňte první dny.

Nevím, jestli je možné s jistotou tvrdit, že první dny jsou nejdůležitější, ale důležité určitě jsou, pokud začínáte pracovat s novou skupinou. Zaměřte se i na ty zdánlivě nejmenší detaily, na všechny procesy, které by měli znát, abyste společně ve třídě mohli hladce fungovat. Jak bude probíhat příchod do třídy? Kam si mají ukládat věci? Jak se budou hlásit o slovo? Jak se má hovořit ve dvojicích nebo skupinkách? Jak bude probíhat odevzdávání hotové práce a pak zase vracení? Jak bude probíhat odchod na wc? Tohle všechno (a pak samozřejmě nějaká obecnější pravidla chování) je důležité, není zbytečné věnovat se v prvních dnech poctivému tréninku - ono to pak může ušetřit hodně starostí a zbytečně ztraceného času v budoucnu. Já si na to třeba dělám přímo odškrtávací seznam (přikládám krátkou ukázku, celý seznam je asi třikrát tak dlouhý). 

Tak to je vše, co mě teď napadá. Přeju Vám (nám) všem v novém školním roce skupiny dětí, které nebudou celý rok potřebovat naši energii právě a jen v oblasti chování a vztahů, protože my se chceme dostat i k tomu učení. Kdyby to tak ale bylo, vězte, že i kdybyste je toho moc nenaučili, pokud dokážete ošetřit klima ve třídě a to, jak se Vaši žáci budou ve škole cítit, udělali jste pro ně nejspíš daleko víc.