Zpráva o "mojí" Evropské škole

Pokud vám titulek tohoto článku nepřipadá zrovna moc dobrý, máte recht. Je to ale právě devět let, co jsem psala - i když ještě ne na tenhle blog - několik článků z Finska, kde jsem tenkrát byla na roční stáži, a jeden z nich se, myslím, jmenoval právě takhle. Tak mi odpusťte sentiment.

Mám za sebou více než měsíc (a samozřejmě teprve měsíc) ve svém novém působišti, Evropské škole v Bruselu, tak bych o tom ráda něco napsala, pro případ, že to někoho zajímá. A že je o čem psát.

Největší šok ze školy jsem si možná odbyla už koncem loňského školního roku, když jsem sem přijela na čumendu. Připadala jsem si tady opravdu asi jako Kolumbus, když objevil Ameriku - tak velké, nové a úplně jiné než to, co jsem dosud znala, mi to připadalo. Pro představu pár čísel:

- tahle škola má přes 3000 žáků a studentů od mateřské až po střední školu

- je tu dohromady sedm jazykových sekcí, zní to tady vážně jako u oné proslulé babylonské stavby

- systém vzdělávání je tu v belgickém duchu, co se organizace týče. Děti mají čtyřikrát (ty menší třikrát) týdně vyučování až do 15.20. Ano, takhle dlouho učí samozřejmě i učitelé. Přestože je tu ale můj úvazek o něco větší než v Čechách, přestože tu školní dny pro děti jsou takhle dlouhé, nemám zatím pocit, že bychom toho stíhali nějak výrazně víc.

- za to možná může i zvláštní systém přestávek, respektive vyučovacích hodin. Mezi některými hodinami totiž není ani jediná minuta přestávky. Takže když moji žáci začínají každý den hodinou cizího jazyka, která jim končí v 9.15, v 9.15 už začíná naše první společná hodina. Na tu se ovšem děti slézají z různých jazykových učeben jak švábi na pivo a ani já nezvládám zahájit s plnou parádou přesně v tu minutu, kdy se poprvé dostanu do své třídy.

- že by to pro mě byla úplná brnkačka, to se zatím rozhodně říct nedá, asi si to budete umět představit, když napíšu, že v mojí třídě je 29 páťáků, pro které jsem už třetí (možná čtvrtá?) učitelka během jejich prvostupňové kariéry. Tohle je ale kapitola sama pro sebe a třeba o tom někdy napíšu víc.

Škola je fakt vesmír sám pro sebe, je to místo absolutně fascinující, plné černých děr, místo, kterému možná tak úplně neporozumím a pořád v něm budu tak trošku ztracená. Zatím si fakt připadám, jako když jsem nastoupila do nějakého šíleného rychlíku a nějaká zastávka s možností protáhnout se nebo se porozhlédnout po krajině je v nedohlednu. Každý den kolem mě takhle profrčí, ani nevím pořádně jak. Nastupuju obvykle před devátou, vyřídím první maily, dodělám poslední kopie, pak strčím jeden prstíček do třídy a pořádně zas o sobě vím až v 15.20. Při pohledu do rozvrhu se to sice tváří, jako kdyby kolem oběda byla minimálně hodina volna, což je ovšem jen taková fata morgana. Jednak každý den dozoruju v jídelně, na oběd mi pak zbývá tak patnáct minut, pak zas rychle XY emailů nebo formulářů k vyplnění, rychle poslední přípravy na odpoledne a hurá zas vyzvednout děti z přestávky... a pak už nám zbývají "jen" tři odpolední hodiny. 

V 15.20 je zas potřeba zasednout k počítači, mailům, tabulkám, dokumentům, jít na meeting... se ctí (ale rozhodně často ne podle ideálních představ) udělat přípravy na další den a kolem 18.00 odfrčet domů. Teď už jsou i dny, kdy není potřeba zasedat k práci ještě večer (proto taky můžu napsat tohle povídání)! 

Nikdy jsem nepatřila mezi ty, kdo by tvrdili, že čeští učitelé nepracují nebo pracují málo... ale odsud to vidím z trošku jiné perspektivy :-) 

Kromě toho množství a délky jsou tu pro mě i další novinky - učím třeba předměty, ke kterým teprve hledám cestu, nijak speciálně na ně připravená nejsem. Je to třeba etika nebo tzv. evropské hodiny (ty by měly být příležitostí pro děti z různých jazykových sekcí k tomu, aby se potkaly, trošku poznaly a měly šanci mluvit různými jazyky. V současném covidovém blázinci to ale bohužel možné není). Taky tu nemáme známky, ale trošku popisnější čtyřstupňový hodnotící systém, ve kterém se ovšem tak nějak zorientovat musím sama. Tak za běhu pořád koukám do různých tabulek a starých vysvědčení (každé z nich má asi čtyři strany... krát 29... už se nemůžu dočkat!). Do papírů pořád brejlím i kvůli sylabu jednotlivých předmětů, v mnohém se to od českého vzdělávacího programu samozřejmě dost liší. 

Zkrátka, zatím musím být pořád ve střehu, pořád se rozhlížet na všechny strany, aby mi něco neuniklo. Někdy toho mám plný brejle, ale nemůžu ani omylem říct, že by to byla nuda. 

Jo - a děti jsou tu úplně stejné jako kdekoliv jinde. Stejně prima a stejně k přetržení :-)